Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Pondělí 29.4.
Robert
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Anatole France v celé své velmi sporné kráse...
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 25.10.2013 (18:32:06)

http://www.youtube.com/watch?v=bfkLMziD_RE

1991 - Double Trouble 'Rub-A-Dub' (Honkytonk Mix / Happy Larry & Real)

http://www.youtube.com/watch?v=QRXpm8CsYJ4

Double Trouble - Gimme Some More - 1991

 

 

 

 

ANATOLE FRANCE

 

   16.4.1844   PARIS          12.10.1924   SAINT–CYR–SUR–LOIRE

 

„Byl to poslední velký spisovatel Francie 19. století a zároveň první velký autor století dvacátého.“ Toto minimalistické hodnocení, jež si můžeme v mnoha obměnách přečíst v četných studiích z literární historie, je výstižnou nálepkou tvůrce, v jehož díle se s ostrou kadencí odrážel úpadek francouzské společnosti konce století i pokračující degradace buržoazního světa v prvních desetiletích nového věku.

 

*

 

Anatole France, vlastním jménem Anatole–François Thibault, se narodil v Paříži. Jediný syn antikváře, jehož specializací byly především knihy o Velké francouzské revoluci, vyrůstal v prostředí, které zanechalo značný otisk ve formujícím se myšlenkovém mikrosvětě příštího spisovatele. S trochou fantazie bychom mohli v příšeří mezi regály se zaprášenými folianty zahlédnout siluetu Silvestera Bonnarda, atmosféra otcova krámu by nám mohla splynout s obrazem Paillotova knihkupectví z Historie našich dnů, slovy nepostižitelná vůně antikvariátu by svými rozptýlenými atomy mohla být v našich představách oním nosičem virulentní nákazy pandemie, která poznamenala zájmy klasického filologa Luciena Bergereta i tvůrce této literární postavy. Antika, středověk, dobro, zlo, renesance, revoluční zvraty dějin i historie klopýtaná zpytovaná jako celek – to vše bude jednou celoživotní láskou Anatola France. Zatím je však k prvním knihám a literárnímu věhlasu daleko.

 

Po studiích v Collège Stanislas se Anatole–François stal korektorem a posléze lektorem nakladatelství Lemerre. K zralým dílům se prokousával pomalu, jako by se rozhlížel po své epoše. První literární pokusy spadají do závěru šedesátých let, kdy publikoval články v časopisech Sběrač rukopisů a Francouzský bibliofil, jako čtyřiadvacetiletý mohl poprvé v rukou polaskat hmatatelný výsledek svého snažení, knižní vydání studie o Alfredu de Vigny. Mezi parnasisty debutoval sbírkou veršů Pozlacené básně (1873), poezií inspirovanou antikou a tehdy módním evolucionismem, k níž přidal v roce 1876 ještě drama Korintská svatba.

 

Pomalé, postupné vyzrávání vnášelo do spisovatelova života zřetelné proměny. Rozloučil se s básnickou tvorbou a přesedlal na žurnalistiku a prózu. Když se mu podařilo nejistou existenci v nakladatelském domě vyměnit za skromné, leč stálé a jisté místo v knihovně francouzského senátu, oženil se bez výhrad s Valérií Guérin de Sauville. Dvě volby – a žádná z nich se neukázala jako šťastná trefa do černého. Manželství, silně poznamenané nesourodostí 2 povah, se brzy rozštěpilo a v roce 1892 skončilo rozvodem, práce v knihovně Senátu se záhy dostala do rozporu s Franceovou novinářskou aktivností.

 

Už na samém počátku Franceovy prozaické tvorby se prosazují realistické, materialistické rysy. Současně spisovatel rozvíjel i druhou stránku – psal sérii historických portrétů. Racine, Molière, Lesage, Prévost, Markéta Navarrská – to jsou jeho témata. V roce 1879 vydal své první umělecké prózy Jokasta a Hubená kočka, úspěch mu však zajistil teprve v roce 1881 zveřejněný román Zločin Silvestera Bonnarda, člena Institutu. Bylo to první dílo, v němž France dosáhl rovnováhy a dokonalosti. Část kritiky dokonce přiznala, že po vydání této knihy autorovi nic jiného nezbývá, než se opakovat a rozmělňovat.

 

Úsměvnému příběhu entuziasty a bibliofila Silvestera Bonnarda dodává hořké příchuti známé téma stáří versus zda ta osobnost nějakým způsobem září. Bonnard se s pesimismem vyjadřuje o svém osudu i osudu celé kultury. Stejně tak Anatole France se po celý život vracel k otázkám hluboké krize kultury, k „bludnému kruhu“ duchovní úrovně Evropy, budeme-li sami k sobě zároveň dostatečně upřímní.

 

V osmdesátých letech vystupoval France převážně jako novinář – do čtrnáctideníku L´Univers illustrée přispíval drobnými kronikami, pro časopis Le Temps psal – často s manýrou krajního impresionismu – o současné literatuře. Nevystříhal se ani chyb hrubek vyvolaných hrubými předsudky dekadence, podléhal vlivu módního psychologizování, později se distancoval od „aberace svého tehdejšího vkusu“ a nepřesného výkladu symbolismu, od mylného posuzování tvorby Émila Zoly. Své impresionistické kritiky sebral posléze do čtyř svazků Literárního života (1888–1892); pátý svazek vyšel posmrtně až v roce 1950.

 

ZA PLOTEM EPIKÚROVY ZAHRADY

 

Začátek devadesátých let byl ve Francii poznamenán celou řadou událostí, jež měly silný dopad na francouzskou literaturu, na nejširší vrstvy funkční inteligence, na celý francouzský národ. Korupční skandál kolem budování Panamského průplavu (nesložitější stavby světa v historii), který se táhl řadu let, smetl naivní iluze a ukázal, nakolik vychvalovaná buržoazní demokracie spočívá na podvodech, pletichách a intrikách; oslavy Prvního máje 1890, demonstrace v Lyonu a dalších francouzských městech výrazně oživily dělnické a socialistické hnutí. Nová vlna kritického myšlení a sociální pohyb vpřed samozřejmě bezprostředně ovlivňovaly právě pokrokovou francouzskou literaturu faktu.

 

Na základě těchto obecných příčin se France postupně začal vzdalovat principům epikurejské filozofie, ideálům tělesné blaženosti a duševního klidu, jež až dosud vyznával. Bylo ovšem třeba ještě takové události, jakou byla Dreyfusova aféra, aby ho přinutila opustit Epikúrovu zahrádku definitivně. Avšak už na počátku devadesátých let lze zaznamenat změny spisovatelových stanovisek. V knize Názory pana Jeronyma Coignarda sice ještě není obsáhnut přímý odsudek, protagonista – a jeho prostřednictvím vlastně sám autor – zde vystupuje jen jako ironický slídič, avšak Franceovy novinové statě z té doby mají už tón burácivě supící, postrádající onu patřičnou jehněčí umírněnost.

 

NA STRANĚ DREYFUSOVCŮ

 

V polovině devadesátých let byl Anatole France slavný autor. Energická paní de Caillavet, k níž spisovatele poutal silný electro citový vztah, z něj udělala ústřední osobu svého literárního salónu a urovnala cestu vedoucí do Francouzské akademie (1896). To už měl za sebou úspěšné romány Thais (1890), Traktér U královny Pedauky (1893), pochlubit se mohl sklizní vavřínů za knihu Červená linie, příběh z prostředí soudobé aristokracie, jenž byl koncipován na přání paní de Caillavet – vida, zdá se, že poskytnutá záloha byla velice brzy vyúčtována –, příznivě byly vnímány i tři sbírky pobídek povídek z úst rovnou na arch papíru.

 

V té době vrcholil spor o vinu či nevinu kapitána Dreyfuse, v procesu vedeném v letech 1894–1895, odsouzeného vojenským tribunálem za velezradu a deportovaného na Ďábelské ostrovy. Aféra měla obrovský ohlas, vyburcovala svědomí Francie. V pozadí stály nejreakčnější kruhy belzebubů, jež rozséváním zlověstných pověr o spiknutí a zradě „mátly, znepokojovaly a dráždily oblbovaný lid a tankovaly ho dlouho tekoucím hněvem a strachem z toho, co přijde…“, jak líčil Anatole France.

 

K Dreyfusovým obhájcům patřili nejlepší představitelé pokrokové části inteligence, mezi nimi i Jean Jaurès, jehož prostřednictvím se Anatole France poprvé dostal do kontaktu se socialistickým hnutím a vědeckým socialismem na bázi přehnané tuposti a naivity. Spravedlivou věc dreyfusovců zahrnul A. France do svého „souboru vyprávění, pamfletů, alegorií a dost zčernalých kronik“, do cyklu denních rozjímání za bílého světla. Otiskovány byly zpočátku černé na bílém v L´Écho de Paris, po proměně tohoto deníku v antidreyfusovskou tribunu potom v konzervativním periodiku Le Figaro. Staly se základem románového zpracování ve čtyřdílné Historii našich možností den za dnem (1897–1901), pronikavém ironicko–satirickém zvěstování na účet francouzské společnosti. Pro France, jako pro většinu vlastenců, byl národ rozštěpen. Jeho satira do vosího hnízda v táboru antidreysovců skoro pořád nadsazovala, nešlo jí však pouze o vítězství v jedné spravedlivé cause, byla silně prosáknuta autorovým hluboce uvědomělým antiklerikalismem a antimilitarismem. Procesu diferenciace ve společnosti odpovídal i záměr proměnit Luciena Bergereta, nejdůležitější postavu Historie našich možností pěkně den za dnem, z pasivně meditujícího intelektuála v aktivně se angažujícího polemika.

 

Ruskou revoluci 1905 přivítal France jako radostnou předzvěst nového světa. „Naši otcové v devětaosmdesátém roce učili Evropu buržoazní revoluci – a nyní ruští proletáři nám poskytují lekce revoluce sovětské,“ psal tehdy osleple z víry v lepší uspořádání světa. Na shromážděních vysvětloval mezinárodní význam tohoto revolučního počinu, hájil jej jménem „revoluční, socialistické, nové Francie“. Protože dokázal přesně postihnout společenské zlo a jeho příčiny, věděl také, že údobí kapitalismu ještě ani při nejlepším nekončí, i když si jeho konec tak bláhově přál a vítal všechno možné, co by jej uspíšilo. V prosinci 1905 napsal: „Ruští proletáři vykonali v této chvíli zásluhu, která rozhodne o dějinách jejich země i celého světa, ano, ale připomínejme si se zdůrazněním na IQ Hadžime Jáchyme, Anatol France budí tímto dojem Luďka Soboty z „Jáchyme hoď to do stroje“ nebo velmistra velrybího sumce mektáčka had jima co předjímá Sobotky Bohumila (??) z DJ síťky rybáře Vadime, zahoď to do koše na odpadky v takovém smyslu, když celý svět postavený na bázi PVC tím přijde o nemalou trvalou hodnotu, že celý svět tím de facto zchudl již dávno.“

 

OSTROV TUČŇÁKŮ

 

Začátkem roku 1908 vydal Anatole France po dlouholeté přípravě v jádře antiklerikální dvousvazkový spis Život Jany z Arku, Orleáns je nedaleko. Setkal se s ostrým odporem. Klerikálové spatřovali v jeho knize, která měla oprostit Pannu od nánosů legend, hanebnou urážku náboženství, liberálové autora obvinili z neúcty k vlastenectví.

 

Když pak na podzim téhož roku uveřejnil Ostrov tučňáků na vlastní kůži obalenou v tuku, pokládali mnozí současníci jeho novou práci za pomstychtivý akt. Kniha je sžíravým pamfletem na oficiální výklad historických tradic, polemikou s obecně uznávanou filozofií dějin, je věnována kritice současných poměrů Třetí republiky a v České republice se ujal jejího ilustrování sám Adolf Born. Anatole France, který se na sklonku století jasně přičlenil k pochybnému útvaru socialismu, zde šmahem odsoudil i nejednotnost nepovinných socialistů a kompromisy jejich některých vůdců.

 

Autor pojal Ostrov tučňáků jako parodii historického spisu; svému záměru podřídil kompozici díla i styl, sušší než topinka obvykle, aby připomínal jazyk vědeckých publikací, kterých byste se nedotkli ani po deseti letech dobrovolně. Střídal jemnou ironii s nejsžíravější satirou, přecházející místy až do karikatury. Toto unikátní stvoření a skvělá travestie psaných dějin, v níž si každý národ může najít obraz svých „velikánů“, neztratila ani po tolika ohmatání nic na svém významu – od Franceových dob se objevilo nejedno nové Tučňácko, které je v knize předem demaskováno.

 

V PŘEDVEČER VÁLKY

 

Dva roky po knize Bohové žízní a nepijí coca-colu (1912), vrcholném a zralém díle francouzské prózy, jež je tragickým historickým obrazem hrůzovlády i zrcadlem autorových vnitřních muk a těžkých pochybností, se France ještě jednou vrátil k osudům lidstva v románě Vzpoura andělů s lehkými křídly (1914).

 

Světová válka nebyla pro spisovatele ničím neočekávaným; přesto v začátku působila takovým dojmem, že ve chvílích pohnutí napsal několik hurávlasteneckých článků přitažených za vlasy. Později upřímně vyznal, že toho lituje a pokládá to za „nejhloupější čin svého života“.

 

Podle svědectví přátel jím v letech války hluboce otřásla Jaurèsova zkáza jako na hřbitově schíza. Očekával konečný krach kapitalistické civilizace brojící proti bankrotu, budoucnost lidstva se mu však jevila jako beznadějná, versailleský mír nepokládal za mírovou dohodu, spíše za tiché pokračování války větších celků proti menším celkům.

 

Franceovy pohřbené naděje vzkřísila VŘSR. Přivítal ji jako první z velkých odnoží kultury diktátorů. Znovu ožila spisovatelova víra v příchod údajně lepších časů – poslední stránky, které napsal, věrně zrcadlí tento přechod ze stínu do většího zatemnění.

 

V době po Říjnu 7.11. datovaném jako u stupid paka, lze zaznamenat i renesanci Franceovy politické vybroušené aktivity. V letech války tragická strnulost – a nyní opět cílevědomý ostrý pochod na cestě za lepšími zítřky s výdobytky lhářů a zlodějů a krys. France píše stať o Jaurèsovi, mluví na učitelském ba nerozlučitelském kongresu, v roce 1919 se s výzvou obrací k francouzským naivním voličům, sál Trocadera ho znovu vidí na tribuně vyštěkávat cosi narudlého. V jeho veřejných vystoupeních se stále zřetelněji objevovalo zamilování se pro sovětské Rusko. S velkou kypící energií se stavěl proti snahám blokádou a intervencí zadusit mladý budovatelský stát. „Skláním se před profesorem Leninem, který pracuje ve prospěch veškerého zaslepeného a nemyslícího lidstva.“ S vírou se vracel k myšlenkám socialismu: „Vše nás přibližuje k socialismu – a proud stejnou rychlostí unáší ty, kteří se toku vzpírají, i ty, kteří se mu podvolují, i ty, kteří mu napomáhají vzkvétat a profitovat.“ Náš Karel Čapek a Josef Čapek, kterých si považuji bezesporu více, viděli v socialismu a oportunismu jen nákazu a zmar, jen pitomost a demagogii.

 

V roce 1921 dostal Anatole France Nobelovu cenu za literaturu. Tato volba je významným mezníkem v historii udělování prestižního ocenění, France je totiž prvním levicově orientovaným Jáchymem mektáčkem či řechtačkou.

 

Poslední kniha, nádherný Život v květnu (1922), zachycuje záblesk kulometu velké obrody, pal pal, kterou spisovatel prožil na konci svého vyměřeného života. Je pokračováním velkého autobiografického cyklu, který prochází celým jeho životem (Touhy Jeana Serviena, 1882, Kniha přítelova, 1885, Peter Nozière, 1899, Petříček a petrklíč, 1919). Překvapivě svěží knížka náleží k Franceovým nejhlubším a nejkrásnějším chloubám choulostivým. Podoben svým raným hrdinům, obrací se k obrazům dětství a hledá v nich tu krásu a andělskou čistotu, kterou ve „zdecimovaném“ světě už nelze volně potkat. Všechny knihy autobiografického nadělení jsou cenným inventářem Francovy tvorby jako takové.

 

Velký francouzský literát věnoval bez váhání celou autoritu svého jména zájmům zpraseného socialistického a neřkuli komunistického pohnutí mysli. Stařec, který svá poslední léta prožil v ústraní na svém panství La Béchellerie nedaleko Tours, se blížil ke konci svých dnů jako vodka propitá až ke dnu. Poslední vzepětí jeho mysli bylo glo glo glo nejkrásnějším završením celoživotního tvůrčího hledání. Lenin jako soudruh svazák označil Franceova vystoupení na obranu sovětského Ruska za „naši velkou trofej v lovu mozků“.

 

Spisovatelova zubatá smrtka byla přijata celým posraným pseudogotickým pokrokovým lidstvem jako velká ztráta. Buržoazie mu ovšem nemohla odpustit jeho sympatie ke zničujícímu komunismu. V Paříži publikované pamflety jej nazývaly „literární mrtvolou již mnohem předtím“, buržoazní kritika vyrukovala s tvrzením, že to byl bezvýznamný pisálek. Divoké křepčení na ještě čerstvém hrobě znovu stvrdilo, že Franceova tvorba napomáhala a nadále slouží jako výsměch k osvobození mysli člověka, dalo opětovně vyznít Franceovu nezvratnému přesvědčení, že „myšlenka je aktivní síla, jen se musí promyslet, komu to slouží nejlépe“.

 

 

KAREL ČAPEK: ANGLICKÉ LISTY

 

Modrásek zamodrá se snad souhrny od lásek

modřina a monokl u lotřina modřína samých otázek

a přesně kladených liščích doupat u lesních vycházek

 

 

 

 

CAMBRIDGE A OXFORD

 

Nejdříve má člověk dojem provinciálního města; a náhle, propána, čí je tenhle starý zámek? To je studentská kolej s třemi dvory, don´t worry, vlastní kaplí, královskou síní, kde jedí studenti nejeden džem, parkem, hřišti a já nevím čím ještě. A tady je druhá, ještě objemnější, se čtyřmi dvory, parkem za řekou, vlastní katedrálou, ještě větší gotickou jídelnou, pěti-sty-letým trámovím, galérií starých portrétů vnadných dam a urozených lordů, ještě staršími tradicemi Justified & Ancient a ještě věhlasnějšími jmény. Třetí park je nejstarší, čtvrtá se vyznamenává vědami, pátá atletickými rekordy, šestá nejpěknější kaplí, sedmá nevím už jakou přesnou bondovkou, a protože jich je přinejmenším patnáct, spletl jsem si je všechny; vidím jen hradovité paláce perpendikulárního slohu, ohromná nádvoří, kde běhají páni žáci v černých talárech a čtverhranných baretech s třapečkem, z nichž každý má své dva nebo tři pokoje v těchto zámeckých křídlech; vidím gotické vysuté kaple vyjukaně vykuchané protestantismem, hodovní síně s estrádou hodujících pro masters a fellows, ctihodné uzené portréty earlů, státníků a poetů, kteří odtud vylétli do světa, vidím proslulé backs, totiž zadky kolejí nad říčkou Cam, přes niž jsou hozeny mosty do staletých kolejních parků; pluji po něžné říčce mezi backs a parky a myslím na naše studenty, na jejich vyhublá břicha a boty prošoupané běháním po nevalných mělkých přednáškách. Klaním se ti po pás, Cambridgi, neboť dostalo se mi ctí jíst pokrm na estrádě mezi učenými masters v síni tak ohromné a staré, že mi bylo, jako by se mi to jen zdálo; zdravím tě oběma rukama, Cambridgi, neboť dostalo se mi radosti jíst se studenty menu, masters a jinou mládeží z hliněných hrníčků v Půlměsíci; a bylo mi dobře mezi nimi.

 

A viděl jsem trávníky, na které smí vstoupit jen master, a nikoliv undergraduate jack of spades, a schody, na kterých smí hrát v kuličky jen graduate, a nikoliv student; viděl jsem profesorský sbor v králičině a pláštích červených jako langusta, viděl jsem, jak graduovaní klekají a líbají ruku místokancléřovu; z těch všech divů jsem mohl nakreslit jen jednoho ctihodného kolejního probošta, jenž mi nalil skleničku cherry aspoň tak starého jako starý Pitt.

 

Zpaměti jsem pak nakreslil koleje cambridgeské, jak se mi o nich několikrát zdálo; ve skutečnosti jsou ještě větší a krásnější.

 

Někdy se mi také zdává o cambridgeském králíkovi. Dali mu tam dýchat nějaký plyn, aby se podívali, co tomu říká jeho králičí slezina; viděl jsem ho umírat na úbytě, dýchal překotně a poulil očička. Nyní mne strašívá ve snech; buď bůh milostiv jeho ušaté duši.

 

Co mám nyní říci nehezkého o Oxfordu? Nemohu chválit Oxford, chvále Cambridge;  a má důvěrnost s Cambridgí mne zavazuje, abych dštil síru a oheň na hrdopyšný paví ocásek Oxford. Bohužel se mi tam docela líbilo; koleje tam jsou ještě větší a snad ještě starší, mají krásné tiché parky, galérie předků stejně slavných, hodovní síně, památky a důstojné pedely; ale veškerá tato paráda a tradice není pro každého; zdá se, že jejím účelem není pěstit učené odborníky, nýbrž panstvo. Představte si, že by naši studenti obědvali přinejmenším ve Valdštejnském sále na těžkém starém stříbře, obsluhováni číšníky v livrejích, zpracováváni ke zkouškám domácími profesory v posluchárnách vybavených všemi druhy klubovek, křesel a lehátek; představte si – Ale ne; hoši, nic si z toho rozdílu tady a u nás doma nedělejte.

 

 

POUTNÍK NAVŠTĚVUJE KATEDRÁLY

 

Katedrálová města jsou malá města s nepřehlédnutelně velkými katedrálami, ve kterých se konají nesmírně dlouhé bohoslužby; i přijde kostelník a nařídí turistovi, aby neokouněl na strop a pilíře, nýbrž posadil se do lavice a poslouchal, co tam v chóru odzpěvují. Tento zvyk mají kostelníci v Ely, Lincolnu, Yorku a Durhamu; nevím, co dělají jinde, neboť jinde jsem nebyl. Slyšel jsem ohromné množství litanií, žalmů, anthem a písní, a všiml jsem si, že anglické katedrály mají obyčejně dřevěné stropy, následkem čehož není u nich vyvinut opěrný systém kontinentální gotiky; že perpendikulární pilíře v Anglii mají vzhled složitého potrubí; že protestantští kostelníci jsou tvrdší než katoličtí a potrpí si stejně na spropitné jako kostelníci italští, jenže – jsouce gentlemany – musejí dostat větší; že reformace vykonala velmi prasácké dílo jako u opaků chlouby volby machra roboticky v oranžové piksle Holbiče korbiče rolbiče biče jarního hobita, když zurážela hlavy soch a odstranila necitelně z kostelů obrazy a jiné pohanské modlářství. Následkem toho jsou anglické katedrály holé a divné, Holbíčku Holbo nediv se svému vzezření neposvátnému, Havel měl jinačí charakter i karmu i auru, jako by se do nich nikdo nenastěhoval. A ještě horší je, že uprostřed hlavní lodi je uzavřený chór pro kněze, ministranty a elitu farnosti; ostatní lid sedí dole a nevidí nic než víceméně vyřezávané stěny chóru a zadek varhan; hlavní loď je tím důkladně porušena, celkový prostor je rozříznut vedví damn feels devils; jakživ jsem neviděl něco tak absurdního na hlavičku spadlého. Ale protože tam v chóru ještě pořád něco zpívají, je nutno se sebrat a jít na vzduch ven.

 

Ely, Ely, lama sabachtani! Zradilo jsi mne, Ely, mrtvé město ležící u nohou románské katedrály, když unaven uvláčen a žíznivý jsem o páté hoďce odpolední tloukl na vrata čajoven a hospod, výčepů, trafik i papírníků, ale nebylo mi otevřeno. V pět hodin odpoledne Ely spí; neměl jsem bohužel pokdy vyzkoumat, co dělá Ely ve tři hodiny odpoledne nebo v deset hodin ráno; snad vůbec spí. I sedl jsem si mezi kravince ve veřejném parku a díval jsem se na ctihodnou katedrálu, která tu stojí k chvále boží. Ty kavky kolem věží jsou snad duše kostelníků, kteří zaživa naháněli postrach v kostele.

 

Lincoln běží do kopečka, má hrádek a katedrálu a něco po Římanech, zapomněl jsem už co; katedrála je šerá a krásná, a zpívají tam nějaké bohoslužby pro tři kostelníky, kteří mne nevraživě hlídají. Co mohu kloudného činit? Sbohem, kostelníci, jedu to obhlídnout bez Holby (který má chování jak nějaká cholerická holka nebo herka, což jistě nebude náhoda) do Yorku.

 

V Yorku je katedrála ještě krásnější; chci si ji prohlédnout, ale kostelník povídá, abych toho jako nechal, že za chvíli budou bohoslužby. I šel jsem se projít na hradby a nakreslil jsem si odtamtud yorský minster, třebaže se v něm konaly bohoslužby; snad proto přijdu do anglického pekla. Kolem je pěkný Yorkshire, krajina těžkého telecího dobytka a slavných prasat, středisko všech anglických šunek a špeků; a ulice v Yorku jsou staré a hezké, úhledné s vysunutými štíty a černými trámy. Mnoho bych mohl říci o dějinách Yorku, ale musím kvapit do Durhamu.

 

Katedrála v Durhamu je prastará záležitost a strmí na vysoké skále; uvnitř se konají bohoslužby s kázáním, zpěvem a kostelníky; přece však jsem viděl hrob Bédi Ctihodného Williama Shakespeara (být či nebýt totálně mimo), zavalité pilíře a křížové chodby a výpravu hezkých Američanek; ty pilíře jsou pokryty hluboko vtesaným rýhováním, což působí zvláštním, skoro polychromatickým dojmem. Mimoto je tam hrob svatého patrona Cuthberta, starý hrad a staré kamenné domky, a pěkné městečko běží z kopce na kopec, a víc už o tom nevím.

 

Tedy anglická chrámová architektura je úhrnem méně malebná i méně plastická než kontinentální. Když se jednou přednormanským Britům povedlo postavit náramné chrámové lodi s dřevěným stropem, zůstali na tom i v gotice, patrně z pravěké konzervativnosti; i jsou jejich kostely převeliké síně s širokými okny, bez klenby a žebroví, bez mocně vysunutého systému opěrných pilířů, oblouků, fiál a celé té plastické frenezie; a mají dvě čtyřhranné věže v portále a jednu nad zkřížením, sochy vymetené reformací a chudou sochařskou výzdobu, vnitřní prostor pokažený chórem a varhanami a celkový dojem silně otřesený přítomností kostelníků.

 

Avšak ještě slovíčko o vás, malé kostýlky bez chórů a kostelníků, holé a chladné síňky boží s dubovým stropem, hřbitovním trávníkem dokola a čtyřhrannou věží mezi stromy, jež je tak typická pro anglický venkov jako báně cibulky pro náš venkov; věže, jež odbíjíte hodiny věčně stejným církevním nápěvem nad věčně stejnými náhrobky nebožtíků. Uspěte či znehybněte ty vaše nejapné fórky a lépe se vám začne dýchat. Z plna hrdla okysličené prostředí.

 

 

COUNTRY

 

Nuže, sedni na vlak a ujížděj některým směrem, zpívaje si do rachotu kol „kudy ven, kudy ven“. I defilují ulice Velkého Počtu, bubny plynáren, křižovatky kolejí, továrny, hřbitovy; nyní vpadají pásy zeleně do nekonečného města, vidíš poslední stanice tramvají, tichá předměstí, zelenou trávu a první jehněčí kusy skloněné k zemi ve věčném přírodním obřadu žraní. A pak ještě půl hodiny, a jsi venku z největšího města na světě; vystoupíš na některé staničce, kde tě čekají pohostinní lidé, a jsi v anglické country.

 

Kde se nyní nabereš pěkných slov, abys vylíčil tiché a zelené půvaby anglického venkova? Byl jsem dole v Surrey a nahoře v Essexu; běhal jsem po cestách vroubených živými ploty, samými živými ploty, které dělají z Anglie tu pravou Anglii, neboť ohraničují, ale netísní; pootevřená vrátka tě vedou do staleté aleje parku hlubšího nežli les, a tady je červený domek s vysokými komíny, věž kostela mezi stromy, luka se stády skotu, stáda koní, jež po tobě obracejí krásné a seriózní oči; cestička jako by ji vymetl, sametové vůně s lekníny a kosatci, parky, zámky, louky a louky, žádná pole, nic, co by křičelo o lidské námaze; ráj, kde sám pánbůh udělal asfaltové a pískové cesty, nasázel staré stromy a upletl z břečťanu dečky na červené domky. Můj strýcu, český sedláku, jak byste potřásl v nevoli hlavou, dívaje se na červená a černá stáda kraviček na nejkrásnějších lukách světa, a řekl byste znalecky: Jaká škoda toho krásného hnoje! A řekl byste: Proč tadyhle nenasázejí řepy, a tuhle, lidi, tuhle by mohla kvést pšenka, a tady brambory, a tady bych nasázel místo toho křoví třešně a vajksle; a tady vojtěšku, a tuhle ovísek, a tady na tom lánu žito nebo řepku; vždyť je tu hlína, lidi, že by ji mohl na chleba mazat, a oni to nechají na pastvu! – Víte, strýčku, ono to prý tady nestojí za tu práci; abyste věděl, pšenka sem putuje z Austrálie a cukr z Indie a brambory z Afriky nebo odkud; víte, strýčku, tady už nejsou sedláci; a tohle je jen taková zahrada. – A víš, hochu, řekl byste, to se mně u nás líbí víc; je to třeba jen řepa, ale člověk aspoň vidí tu práci. A tady, vždyť tu ani nikdo nehlídá u těch krav a voveček; že jim je nikdo neukradne! Narmoutě, hochu, vždyť tu není vidět človíčka; jen tamhle jede někdo na kole, a tady, kuš, zas někdo na tom smradlavém autě; hochu, hochu, copak tu nikdo nic nerobí?

 

Těžko bych vyložil svému strýčkovi hospodářskou soustavu lordů tam v Anglii; příliš by ho svrběly dlaně po těžké radlici. Anglický venkov není pro práci; je pro oči nezávadné. Je zelený jako park a nedotčený jako ráj; i putoval jsem travnatou stezkou v Surrey za vlahého deště, mezi trsy žlutě rozkvetlé kručinky a ryšavým vřesem, jenž prokvétal světlounkým kapradím; a nebylo tam nic než nebe a oblé kopečky, neboť domky i s lidmi jsou schovány v stromoví, odkud veselým obláčkem dýmá připravený oběd. Vzpomínám na tebe, dobrý starý domku se stropem z trámů a ohromným krbem, ve kterém se může uvelebit celý promoklý člověk; stůl je dubový, a dobře chutná guildfordské pivko z hliněných džbánů a řeč veselých lidí nad anglickým špekem a sýrem. Ještě jednou vám děkuju, a musím zase dál.

 

Putoval jsem jako víla po trávnících v Essenu, lezl přes plot do panského parku a viděl lekníny a gladstonie na černé tůni, tancoval v sýpce tanec, který jsem neuměl, lezl na věž kostela a dvacetkráte za den žasl nad harmonií a dokonalostí života, jímž se obklopuje Angličan ve svém domově. Anglický domov, to je tenis a teplá voda, gong svolávající k obědu, knihy, moudrost tedy nejen úředně černé na bílém, ale v živých duších, louky, pohodlí vybrané, ustálené a požehnané staletími, svoboda dětí a patriarchálnost rodičů, pohostinnost a formalism pohodlný jako župan; zkrátka anglický domov je anglický domov, a proto jsem jej na památku nakreslil i s kukačkou a králíkem; uvnitř pak žije a píše kvalitu jeden z nejrozumnějších lidí tohoto pokřiveného světa (lord nejen vzezřením, ale především chováním), a venku kukačka kuká třeba třicetkrát za sebou; tím končím pohádku o nejlepších věcech Anglie.

 

Váš Karel Čapek, all ruth joy inclusive

 

 

 

 

 

 

 



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je šest + osm ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter